Povznést se

Dveře bytu se za mnou potichu zavřely a tvář mi zalila záře zapadajícího slunce. Byl podzimní podvečer a vánek, ještě rozehřátý z jasného dne, mě něžně pohladil po tváři, pohrál si s mými vlasy a odletěl dál, aby ze sebe mohl vydat poslední zbytky tepla dřív, než přijde noc. Ucítil jsem vláčnost té městské atmosféry přicházejícího večera. Vše se najednou vytrácelo a problémy, které se na začátku dne zdály neřešitelné, již nestály ani za kus řeči. Jakoby se chtěly vlít do jedné řeky mihotajících se světel ulic a odplout někam do neznáma, někam pryč. 

Nečekal jsem dlouho a směřujíce po schodech ke staré brance do zahrady mi hlavou probleskovaly tisíceré myšlenky na dnešní den, uplynulý týden, předešlý rok a vlastně, když to tak shrnu, na celý můj život. Byl jsem vždy spravedlivý? Ne. Ublížil jsem někdy někomu? Ano, moc.

 Stoupal jsem zarostlou zahradou stále výš a moje cesta skončila u jednoduché dřevěné lavičky, která lemovala okolí staré vodárny. Otočil jsem se a nestačil žasnout. Naskytl se mi pohled na Brno. Pohled na město Moravy – té stejné Moravy věrozvěstů ze Soluňe. Té stejné roviny, kterou svými kroky poctili tito dva bratři. 

Zatajil se mi dech a naslouchal jsem všemu, co mi právě bylo položeno k nohám – jako na dlani leželo přede mnou tolik kamenných skvostů toho města s korunou katedrály Petra a Pavla. Ležely přede mnou kopce, stromy, střechy, ulice. Dunění vlaků a aut, hlasy a kroky tisíců lidí se slily v jeden šum podzimního večera, v jeden šum podzimního města. Jak bylo vše najednou malinkaté, bezbranné, jednoduché a krásné.

A nade vším bylo jen nebe. Nebe zalité barvou zapadajícího slunce se majestátně vyjímalo nad každým tvorem, nad každým kouskem země přede mnou rozprostřené. I kdyby se každý chtěl vzbouřiti proti němu, ono neustane. Byl jsem omámen tak skvostnou galerií umělce, který moc dobře věděl o každém pohybu i té nejmenší částečky svého díla. Ano, najednou už tu nebyli ulice, domy, lidé...bylo tu nebe, byl tu Bůh. A já, tak malý, tak hříšný, mám čest, Pane, pozorovat dílo tvých rukou? Děkuji...děkuji za dar „povznést se“. Povznést se nad každodenní starosti, nad všechny mé myšlenky a nápady, nad všechny pohledy světa, který chce brát.

Náhle slunce zapadlo a já zůstal ohromen podruhé – i v temnotě tohoto světa se rozsvítilo tolik malých světélek. Okna domů, lampy, auta. Všechna ta světélka mi před očima vytvořila mozaiku naděje. Není jenom svět, který chce brát...je i svět, který chce dávat! Pane, děkuji! Děkuji ti za naději, kterou vléváš do života každého člověka. Děkuji ti za pokoj, který můžeš dát. A já? Nezbývá mi nic, jen děkovat, děkovat a děkovat.